Když Japonci šetří, Japonsko má za tři
V Japonsku byla na poválečné období neobyčejně vysoká míra domácích úspor. Japonci jsou národ spořivý, k čemuž je nutily i okolnosti jako například neexistence “welfare state“ až do 70. let. I při velmi nízkých úrokových mírách bylo třeba si šetřit (zejména na stáří). Nízké úrokové míry měly naopak pozitivní vliv pro podniky, jež měly k dispozici neuvěřitelně levný kapitál (v současnosti na to Japonko značně doplácí, kdy úroková míra pod 1 procento ochuzuje domácí obyvatelstvo a tudíž i domácí poptávku, což se cyklicky promítá v pokračování hospodářského útlumu, ale o tom tato esej není). Kvůli klauzuli v ústavě a mírovým smlouvám byly náklady na zbrojení minimální (pod 1% HDP i dodnes, což však v absolutním vyjádření je zbrojení vskutku hrozivé, i když, jak tvrdí Japonci, je pouze na obranné účely) a válečné reparace byly zanedbatelné. Japonci rovněž velice omezili výdaje na sociální zabezpečení. To vše umožnilo japonské vládě soustředit přerozdělování stále rostoucích zdrojů na industrializaci a podporu “žádaných“ odvětví. Rovněž příznivé pro hospodářský boom byly nízké ceny ropy až do roku 1973. Mezinárodní přístup k trhům (tedy i jiným než je ten americký) se mimořádně zlepšil vznikem GATT roku 1948. Nelze podceňovat vliv západu na hospodářský rozvoj, ale ještě větší chyba by byla ho přeceňovat.
Bohaté Japonsko, chudí pracovití Japonci
Celkově lze říci, že klíčové pro ekonomický růst Japonska byli právě Japonci. Za prvé jich bylo dost. Jejich počet vzrostl z 83 mil. v roce 1950 na 107 milionů v roce 1973. Zároveň byli Japonci i celkově vzato vhodní pro ekonomický růst. Kromě vlastností, které budu zmiňovat v následujících odstavcích to je například jejich neuvěřitelná pracovitost a houževnatost. Také přesnost, kázeň kolektivní duch a šetrnost jsou dominantními vlastnostmi celého národa. Tyto vlastnosti jsou zakotveny v konfuciánské tradici země, která spoléhá na rodinu, společenský soulad, na pracovitý a šetrný život, střídmost, osvětu a na vzdělání. Stát a velké korporace měly tedy v rukou schopné pracovníky, jejichž mzdy držely na hranici minimálních mezd, což zvyšovalo konkurenceschopnost japonských výrobků na zahraničních trzích. Odbory totiž v Japonsku neplní roli vyjednavače za vyšší platy a lepší pracovní podmínky. Skromnost Japonců lze dokumentovat například i stravovacími zvyky, kdy v roce 1970 připadalo na jednoho Japonce 14 kg masa (bez ryb). Neuvěřitelně vysoké náklady na bydlení rovněž způsobují, že většina Japonců bydlí velice skromně, ale Japonci stejně většinou chodí domů jen na noc, spát. Dalo by se říci, že nízká úroveň spotřeby domácností a celková nízká životní úroveň byly částečně kompenzovány dobrými pracovními podmínkami a jinými výhodami spojenými s prací, jako třeba firemními výlety. Abych zmínil i některé nevýhody japonského národa, tak bych zmínil jejich celkovou nižší fyzickou zdatnost (měřeno např. silou dělníka v továrně) a dlouhověkost, která je z ryze ekonomického hlediska dosti problematická. Ale zpět k těm dobrým vlastnostem.
Národ předurčený k úspěchu
Nejzákladnější příčiny obrovského hospodářského úspěchu sahají do japonské historie a jedinečné kultury, jež je předurčily k úspěchu. Kdydby člověk hledal základy japonské povahy, nelze vynechat období Tokugawa (1600 - 1868). V tomto období Japonsko dosáhlo nevídané izolace, kdy každý nezvaný vetřelec byl uvězněn nebo dokonce rovnou popraven. Ve stejnou dobu se mohl režim upevnit a převzít moc od dříve významných feudálních baronů, ale zároveň se také utvořily jedinečné kulturní atributy. Už tenkrát se ozývaly hlasy, že Japonsko a jeho ekonomika se nemůžou vyvíjet v izolaci. Skromné surovinové zdroje neumožní bez mezinárodního obchodu udržet takový blahobyt, na který si obyvatelstvo zvyklo. V 19. století, na konci éry Tokugawa, sice Japonsko bylo na poměrně vysokém stupni urbanizace, dopravní infrastruktura byla slušná a i finanční instituce byly poměrně vysoce rozvinuté, ale japonská touha po změně a novinkách tím zdaleka ukojena nebyla. Jedním z nečekaně nejvážnějších důsledků izolace byl zákaz vyrábět střelné zbraně (kvůli podpoře tradičních samurajských zbraní) a stavět lodě, které by vydržely delší čas na moři. To mělo za následek japonské zaostávání vojenských možností za zbytkem světa. Kvůli vojenské slabosti Japonska (a několika válečným lodím USA) mu byla roku 1854 vnucena Smlouva z Kanagawy, která otvírala japonské dveře celému světu. Následné změny a obnovy hospodářství jsou uváděny pod souhrným názvem - reformy Meiji. Když Japonci viděli vyspělost Západu, obzvláště sílu amerického námořnictva a zbraní, pocítili obrovsky silnou touhu modernizovat. Modernizace však spíše než na civilní spotřebu směřovala k masivní výrobě zbraní všeho druhu, o čemž přesvědčili svět za druhé světové války. Avšak prohru ve válce přijali Japonci podobně jako jakoukoliv jinou změnu spojenou s ukončením izolace - s nadšením a s chutí měnit, modernizovat a vyrábět.
Smysl pro řád - frustarce z neřádu
V japonské kultuře je zákódován jiný systém hodnot, než jaký uznává naše euroatlantická moderní společnost. Na vrcholu hierarchie je stát, poté rodina a až na konci je jedinec. (Jak jinak si vysvětlit způsob boje kamikadze na konci druhé světové války, pro sebemilujícího našince zcela nepochopitelný.) Už v průběhu dějin si řadoví Japonci nejen osvojilo, že pouze hrají role v systému, který je převyšuje, ale zároveň sami aktivně vyžadovali strukturu a pravidla, která by řídila jejich životy. V Japonsku autorita má tendence být absolutnější než v naší společnosti. Každý člověk, každá věc, pasuje do daného řádu prestiže a moci. Pozice jednotlivce zde musí být přesně určena, aby se dal vždy rozlišit podřízený od nadřízeného. Japonci jsou zoufalí z komise bez předsedy či z delegace bez vedoucího. V Japonsku jsou stanoveny určité normy chování pro skupiny lidí se stejným příjmem a zaměstnáním, nehledě na jejich osobnostní rozdíly. Veškeré vzdělávání a školení je zaměřeno na vštípení poslušnosti k nadřízeným a zlomení jakéhokoliv odporu. Vzájemný vztah mezi zaměstnanci a managementem požaduje rovněž loajalitu organizace k jejím zaměstnancům, což má za následek firemní investice do vzdělání a zlepšování zejména pracovních (a občas i životních) podmínek pro své zaměstnance. Dalším výsledkem těchto vztahů je úzká spolupráce mezi vedením a zaměstnanci, omezující možnost stávek a bouří na úplné minimum. Důsledkem toho všeho je relativně klidné přijímání pokroku a technologických inovací, které omezují počet pracovních míst. (Lze srovnat např. s nedávnou stávkou dokařů v USA, kteří se bouřili proti mechanizaci provozu.)
Honba za dokonalostí
Japonci jsou silně přesvědčeni o tom, že ve výrobě lze dosáhnout dokonalosti a dělají pro to maximum. To lze vyčíst například z kvality středověkých samurajských mečů (schopnost samurajů jednou ranou rozpůlit člověka je sice morbidní příklad, ale dokazuje to kvalitu ostří a pevnost materiálu) a brnění, které dodnes uchvacují svou bezchybností. Japonští řemeslníci byli lepší než kdekoliv jinde na světě a byli schopni se rychle učit novým technikám. Tato vlastnost, jak jsme se o tom již tolikrát mohli převědčit, zůstala Japoncům dodnes.
Škola základ života
Americká okupace změnila i školský systém podle svého vzoru. Po šestileté základní škole následuje tříletá nižší střední škola a poté rovněž tříletá vyšší střední škola. Japonské střední školy jsou neobyčejně náročné. V mezinárodním měřítku je Japonské školství (měřeno znalostmi školáků v souměřitelných oborech jako třeba matematika a věda) na prvním místě. (V současnosti okolo 95% ze všech japonských školáků dochází na střední školu.) Na elitních vysokých školách pak byla výuka spíše zaměřena na etiku v konfuciánském duchu a na výchovu úředníků do veřejného sektoru či do velkých korporací tak, aby dělali čest celému Japonsku. Vysoký podíl studentů, téměř polovina, je na přírodovědných a technických oborech. Trochu paradoxní je japonský nedostatek čistě vědecké invence v důsledku nepochopení teoretické vědy a nedostatků v abstraktním myšlení (vždyť za posledních 25 let má tato vědecká velmoc pouze tři Nobelovy ceny). To je kompenzováno neobyčejnou podporou výzkumu státem a dokonce vznikají i společné výzkumy jinak konkurenčních podniků. Velké korporace se rovněž rozsáhle podílejí na školství, kde si vychovávají kvalifikované pracovníky podle svých potřeb. Celkový náhled je takový, že z teoretického a moralizujícího školství před druhou světovou válkou se po jejím konci vyvinulo učení zaměřené vysoce na praktické znalosti a osvojování si těch nejefektivnějších technologií zbytku světa.
Učení se od ostatních
Neméně důležitá je i japonská schopnost osvojovat si technologie, dovednosti a znalosti. Když evropští obchodníci poprvé navštívili Japonsko roku 1541 našeho letopočtu, Japonci viděli poprvé v životě střelné zbraně. Japonci, jak je pro ně typické, přijaly střelné zbraně s neobyčejným nadšením a zbraně se vžili tak rychle, že začátek jejich výroby netrval ani půl roku od jejich představení. Japonští řemeslníci okamžitě začali i s drobnými inovacemi a úpravami. Japonská adaptace střelných zbraní je výstižná v tom, že ukazuje schopnost japonských řemeslníků osvojit si nové výrobní techniky a zároveň je začít zlepšovat. Japonská nenávist k čemukoliv cizímu, která převládala v období Tokugawa (1600 - 1868), se rychle změnila v silný enthusiasmus pro učení se od zbytku světa. Japonci se nebojí a nestydí se vypůjčit si cokoliv uznají za vhodné (a prospěšné) od zbytku světa.
Japonsko investuje
V první poválečné fázi, která trvala do poloviny šedesátých let, šlo zejména o získání cizích měn a zabezpečení domácích zdrojů národního bohatství (jako jsou dřevařství, těžba a rybolov) pomocí domácích a přímých zahraničních investic. I když absolutní hodnota investic byla v porovnání s pozdějšími obdobími směšná, v dané době FDI (přímé zahraniční investice) nesporně vliv měly. Nejvyšším cílem japonských přímých zahraničních investic bylo získání surovinových zdrojů (podobné tendence můžeme sledovat i dnes, kdy štědrost Japonců při dotování těžby ropy na Sibiři opravdu není čistě kamarádská výpomoc), tak potřebných pro další vývoj surovinově chudé a ambiciózní země. Většina těchto “zabezpečujících“ FDI byla realizována státem.
Na konci šedesátých let vstoupily japonské FDI do nové fáze v důsledku rychlého růstu domácí ekonomiky. V této druhé fázi většina Japonských FDI směřovala na rozvíjející se trhy zejména v Asii (Korea, Tchaj-wan...) a většina z těchto investic byla realizována malými a středně velkými podniky. Od roku 1977 Japonsko předstihlo USA v množství investic v zemích jako jsou Korea, Thajsko, Malajsie, Indonésie a Irán, ale více o tom až v nějaké příští eseji. Je řada důvodů pro rozmach japonských FDI od 60. let. Prvním důvodem je to, že FDI vyřešily chronické japonské problémy s platební bilancí. K tomu dopomohla i výrazná liberalizace zákona o FDI z roku 1967. V 60. letech zároveň země jako Tchaj-wan a Korea změnily svou hospodářskou politiku z industrializace nahrazující importy na industrializaci podporující export. Tato nová politika měla za následek různé pohnutky, které lákaly japonské investory. Jednalo se například o různé daňové úlevy, dovoz strojů a vybavení do továren bez tarifů a ustanovení zón volného obchodu. Takovýmto lákadlům dokázalo odolat jen málo japonských investorů. Velkým domácím podnikům se podařilo, s podporou Liberálně-demokratické strany, povznést pomocí správně cílených investic odvětví sekundárního sektoru (jako jsou zpracovatelský průmysl a těžké strojírenství) na mezinárodní úroveň.
Japonsko s.r.o.
V Japonsku lze od začátku jeho poválečného vývoje sledovat obrovský význam státních zásahů do všech sfér japonské ekonomiky. Role vysoce efektivních vládních institucí, jako třeba Ministerstvo mezinárodního obchodu a průmyslu (MITI), Ministerstvo financí a Ekonomická plánovací agentura (EPA), jsou klíčové v pochopení ekonomiky Japonska. Aby vláda mohla dosáhnout lépe svých cílů, používala (používám minulý čas, i když dodnes v Japonsku hraje stát větší roli než v ostatních demokratických zemích s tržní ekonomikou) celou řadu nástrojů nazývanou souhrně ”administrativní vedení”. Mezi tyto nástroje patří ochranářská legislativa, státní investice, finanční stimuly a odrazování, hrozby a různé direktivy, což vše má směřovat japonský soukromý sektor po kolejích, které vláda vytyčila. Téměř ve všech poválečných ekonomikách, kde byl zanamenán rapidní hospodářský růst (Francie, Německo, ale třeba i SSSR), byl výrazný podíl státu na hospodářství. V Japonsku se vedl neustálý dialog mezi státem a soukromými podniky, což vyústilo ve formování celojaponské národní strategie. I konkurenční podniky byly státem podněcovány, aby se domluvily, např. na rozsahu výroby, a tím zvedly japonskou konkurenceschopnost na světových trzích. Japonská ekonomická škola, zejména pak pánové Kojima a Ozawa, tvdila, že trhy se nedokáží vypořádat s globálním přizpůsobováním, a tudíž je třeba vládních zásahů do domácího hospodářství, aby se zvýšila adaptační efektivnost. Kojima jako první vyvinul japonský model FDI, kdy tvrdil, že toky kapitálu jsou závislé nejen na komparativních výhodách při produkci, ale i na komparativních ziscích z investic. Takže japonské FDI byly realizovány ve vyvíjejících se asijských zemích bohatých na zdroje a levnou pracovní sílu, a to zejména v oborech v kterých měly komparativní výhodu oproti Japonsku. Tento druh investic vedl k růstu exportu a k hospodářskému růstu na obou stranách. Japonsko se tudíž mohlo soustředit na výrobu produktů, které byly méně zdrojově náročné, o to však nákladnější z hlediska užité technologie. Systémem FDI stát defakto ničil domácí neefektivní odvětví, která často byla co se týče užití pracovních sil a energie (potažmo i z hlediska zatěžování životního prostředí) daleko náročnější, což mu však může být v kontextu celkového rapidního růstu hospodářství a životní úrovně odpuštěno. Mezi tato neperspektivní odvětví japonská vláda vybrala například textilní a chemický průmysl. Celkovým cílem Japonců (soukromých podniků a státu jdoucích ruku v ruce) bylo zabezpečit, aby výměnou za exportované technicky náročnější výrobky do země proudily nezbytné suroviny a výrobky náročné na užitou pracovní sílu a energii z vyvíjejících se asijských zemí. Na počátku to byly zejména Korea a Tchaj-wan, které byly i z geografického a kulturního hlediska nejbližší a tudíž i nejvýhodnější. FDI a dokonce i přímé dary a granty pluly do dalších zemí zejména v jihovýchodní Asii. Důvodem bylo kromě povznesení těchto zemí na úroveň, kdy mohou být pro Japonsko prospěšné jako partneři v mezinárodním obchodu, také to, že Japonsko si chtělo napravit svou image imperialistického agresora, kterou v předchozím pohnutém období získalo.
Vyvážet nebo zemřít
Tak znělo heslo poválečného období. Cílem k hospodářskému růstu byla podpora exportu a exportních odvětví. Japonsko je jednou ze zemí, které nebyly štědře obdařeny surovinami. Podle současných údajů je místní průmysl stoprocentně závislý na dovozu železné a niklové rudy, z 99,7% na dovozu ropy, z 99,4% na dovozu mědi a z 96,3% na dovozu zemního plynu a v minulosti na tom o moc lépe nebylo. Exportem se získávají tolik potřebné peníze na nákup životně důležitých surovin, aby se z nich mohlo opět vyrábět zboží na export a domácí trh. Dlouhodobým cílem veškerého snažení Japonska však bylo co nejhlubší proniknutí na zahraniční trhy a prostředkem bylo dosažení co nejvyšší konkurenceschopnosti produktů zvyšováním efektivnosti výroby, vysokou kvalitou a bezkonkurenčními cenami. To, jak se odehrával samotný proces dobývání zahraničních trhů, je dodnes považováno zejména Evropany za hnusné a zákeřné, ale přínos z existence kvalitních japonských výrobků na domácích trzích je pro každého v ekonomickém smyslu racionálního spotřebitele jednoznačným přínosem.
Poválečná průmyslová politika Japonska se vyvinula jako umně naplánovaný a ještě lépe provedený program, který realizovaly společně vláda a podniky na úrovni spolupráce, kterou západní svět do té doby nezažil. Zaibacu sice byly rozpuštěny, ale jejich následovníci - keiretsu (např. Nissan, Nichitsu, Nisso) - sehrály klíčovou roli v procesu závratně rychlé reindustrializace Japonska.
Jak se do Japonska dostávaly nové technologie
Země, kde výdaje na R&D (vědu a výzkum) byly poměrně malé, (a zároveň země s obrovským množstvím technologických inovací ve výrobě) musela nutně získat technologie. Technická odpověď na získávání těchto technologií je značně komplikovaná, ale laicky lze říct, že co nekoupili či si nevymohli, to ukradli a okopírovali. Rovněž až neuvěřitelná krátkozrakost amerického průmyslu napomohla rozvoji Japonska, kdy, zejména v šedesátých letech, Japonsko nakupovalo licence na americké vyspělé technologie, což vždy znamenalo pro Japonsko obrovský skok dopředu. Například získání licence od AT&T na výrobu “tranzistoru“ katapultovalo Japonsko do moderní epochy zvané “electronics“ age. Nakupování licencí a získávání nových užitečných technologií dokresluje japonskou schopnost rozpoznat, co je prospěšné a co se bude dále vyvíjet. Rozvoj náročných technologií měl za následek, že si Japonsko vrylo do svého kolektivního podvědomí nutnost kvality a bezchybnosti. Zde zejména se projevilo učení známého amerického manažera a ekonoma W. Edwards Deminga. Japonsko lákalo beztarifními opatřeními a jinými lákadly zahraniční podniky, které by chtěly v Japonsku licencovat své výrobky, ale silně diskriminující patentový systém měl za následek, že technologie, s kterou přišli zahraniční investoři byla mnohdy “vykradena“ a následně použita proti nim v podobě nové konkurence. V řadě případů se lákání koncesí tohoto typu dělo na základě státního plánu. Abych ilustroval japonský neférový patentový systém, tak stačí uvést, že japonské podniky vždy žádají plnou znalost všech výrobních technologiích i při sebemenší účasti na jejich výrobě, nebo že při mezinárodní výměně patentových portfólií klame tím, že nabízí v tomto balíku patentů obrovské množství licencí, které se od sebe liší jen nepatrně.
Japonské podniky
Japonské podniky se v lecčems vymykají západním představám o tržní firmě maximalizující zisk. Velice pozoruhodný je systém seniority, kdy se považuje za zcela přirozené, že čím starší, tím vyšší plat. Na principu seniority často spočívá i kariérní vzestup ve firmě. Jedna z věcí která každého zaujme je celoživotní zaměstnání nabízené velkými korporacemi. Na jednu stranu krásná představa, která však může podnikům nahrávat při nátlaku na zaměstnance při snižování platu či ho nutí provádět nadstandardní úkony. V Japonsku je očekáváno, že se pracuje dlouho do noci. Zajímavostí je, že jsou často najímány do podniků ženy nikoliv kvůli jejich schopnostem, ale kvůli tomu, aby se seznámily a případně vdaly za jejich mužské spolupracovníky, kteří by na to jinak neměli čas. Dovolená je v Japonsku považována za cosi až nepatřičného, což lze dokumentovat tím, že průměrný počet dnů vybraných na dovolenou se pohybuje dlouhodobě okolo pěti dnů za rok. V porovnání s několika týdny dovolené vybírané Němci to zní neuvěřitelně. Důležitou vlastností japonských podniků, která je činí mimořádně úspěšnými, je dokonalá kontrola nad celým výrobním procesem. Zde bych opět zmínil pana Deminga. Do jeho příchodu (nedlouho po druhé světové válce) bylo v Japonsku zvykem (stejně jako v USA) dávat zodpovědnost za kvalitu a výkonnost z 85% na řízení a z 15% na zaměstnance. Deming tento poměr převrátil. Propojil vedení podniku se všemi úrovněmi výroby a zavedl statistické hodnocení každé úrovně zvlášť, což zefektivňuje schopnost rozpoznat chyby a usnadňuje kontrolu celého podniku. Důraz kladl rovněž na neustálý proces doškolování pomocí seminářů, studijních skupin a přednášek. To zabraňuje strnulosti v myšlení a napomáhá k implementaci nových a efektivnějších výrobních procesů. Japonci sami k těmto přednáškám a seminářům připojily vštěpování cílených hodnot jako jsou poslušnost a solidarita, ale to bych se opakoval. Rozhodování v japonském podniku je velice obezřetná záležitost, založená na vzájemné komunikaci všech, kterých se to týká, což má za výsledek všeobecný souhlas s konečným rozhodnutím. Jak již jsem zmiňoval v obecných vlastnostech Japonců, mají silný pocit sounáležitosti jak ke své pracovní skupině, tak i k celé firmě a ztotožňují se s jejími cíly.
Závěr:
Nejprve ke skutečnému hospodářskému růstu.
Ze zdevastované a mírně zaostalé země, jakou Japonsko po druhé světové válce bezesporu bylo, se v průběhu jedné generace z Japonska stala druhá největší světová ekonomika - ekonomická supermocnost - a to i přes jeho závislosti na dovozu surovin. Celkový růst HDP v letech 1951 - 1970 však nejlépe zachycuje růst průmyslové výroby, který v těchto letech dosahoval neuvěřitelných 14,8%, což v porovnání s průměrem 5,5% dosahovaným v ostatních vyspělých tržních ekonomikách působí jako číslo z jiného světa. Celé národní hospodářství dosáhlo předválečné úrovně již roku 1950 (zemědělství až o pět let později). Během let 1953 - 1970 se japonský export na světové trhy ztrojnásobil (v průměru o 7,6% ročně). Japonské firmy zaujímají přední pozice v celosvětovém finančnictví, v elektronice, v chemickém a automobilovém průmyslu.
Měnící se podíly na světové hospodářské aktivitě r. 1950 a 1973 (zahrnuto jen 32 nejvýznamnějších zemí, převzato z materiálů OECD)
┌──────────┬───────┐
│1950 │ │
├──────────┼───────┤
│země OECD │ 66,1│
│ z toho │ │
│ USA │ 34,6│
│ VB │ 7,1│
│ Něm. │ 4,2│
│ Jap. │ 3,2│
│SSSR │ 13,8│
│LA │ 5,7│
│Asie │ 14,4│
├──────────┼───────┤
│1973 │ │
├──────────┼───────┤
│země OECD │ 63,0│
│ z toho │ │
│ USA │ 26,9│
│ Japon│ 8,3│
│ Něm. │ 5,4│
│ VB │ 4,8│
│SSSR │ 14,6│
│LA │ 6,9│
|Asie | 15,5|
Tempo růstu HDP Japonska 1953 -70 (v % k předcházejícímu roku):
Takže co všechno vlastně stálo za japonským hospodářským zázrakem?
U kořenů všeho stojí samotný národ a jeho specifické vlastnosti a předpoklady. Dále je to shoda příznivých okolností (nízké ceny ropy, válečné konflikty a s nimi spojené konjunktury, vysoká otevřenost ostatních ekonomik, ekonomicky klidné období bez celosvětových krizí....). Zejména zpočátku sehrála významnou úlohu pomoc od USA, ať vezmeme ryze finanční stránku (půjčky, minimální reparace...) či poskytnutí know-how nebo zadání zakázek na zbrojení. Další, pro liberála dosti odpudivý fakt, je úspěšnost státních zásahů do téměř všech sfér hospodářství, směřování a cílení ekonomiky na vytipované oblasti výroby pomocí strategických aliancí s velkými korporacemi a pomocí jiných opatření a regulací. Díky nim se také podařilo udržet mzdy na nízké úrovni, což umožňovalo držet bezkonkurenčně nízké ceny na světových trzích. Dále to byly úspěchy při přejímání a kopírování zahraničních technologií a racionální soustředění struktury výroby na trhy s komparativními výhodami a z toho vyplývající vliv přímých zahraničních investic do pečlivě vybraných zemí a odvětví. Mezi další příčiny se řadí podpora školství (zejména technických oborů) a vědy. A co by to bylo za hospodářský zázrak, kdyby v tom nebyl tak trochu zázrak?
Zdroje:
Edwin 0. Reischauer: The Japanese, 1981. (Cambridge, Mass.: The Harvard University Press)
You-Il Lee: Political economy of Korean and Japanese foreign direct investment , Journal of Contemporary Asia; Manila; 1999.
James H. Baskett: From Tokugawa to Taguchi: Japanese culture and the evolution of quality management and management accounting, Journal of Accounting and Finance Research; Jackson; Summer 2002
Liam Ryan: The "Asian economic miracle" unmasked The political economy of the reality, International Journal of Social Economics; Bradford; 2000
Krugman, P.: "The myth of Asia's miracle", Policy, Autumn (1995), pp. 3-10
Doc. Půlpán- skripta na Světové hospodářské dějiny
World Bank (1993), The East Asian Miracle: A World Bank Policy Research Report, Oxford University Press, New York, NY.
Peter M. Leitner: Japan's post-war economic success: Deming, quality, and contextual realities, Journal of Management History; Bradford; 1999
